Já osobně si neumím představit, že bych uběhla, byť jen polovinu, a to asi ani kdyby mi šlo o život. Pokud bych se k takovému, podle mého názoru nadlidskému, výkonu přeci jen nějakým neznámým způsobem přinutila, asi by to se mnou dopadlo jako s tím legendárním řeckým běžcem, který po bitvě u Marathónu přinesl zprávu o vítězství Athéňanů nad Peršany a zemřel. Ještě údajně stačil říci – „Zvítězili jsme.“ Bohužel je tento hrdina tak trochu smyšlený.
· Podle všeho nějaký běžec skutečně existoval, ale upaloval z Athén do Sparty, aby přivedl vojenskou pomoc.
· Sparťané se však nechtěli nějakou bitvou vůbec zabývat, protože měli právě slavnosti. A ty trvali několik dní.
Maraton na olympijských hrách
Ať už to bylo, jak chtělo, důležité je to, že máme maratonský běh. Poprvé se na olympiádu dostal čtyři roky před koncem devatenáctého století, kdy ho vyhrál řecký nosič vody. Asi měl s těmi nádobami dobře natrénováno.
· To ale běhali pouze muži.
· Ženy se k nim přidaly až mnohem později.
Možná proto, že bylo všeobecné mínění o tom, že žena je na toto velké fyzické i psychické vypětí příliš slabá. Myslím, že je to velký, veliký nesmysl. Když poměříme čas našeho skvělého Emila Zátopka, který vyhrál v roce 1952 v Helsinkách na olympiádě právě maraton, s časem závodnice z roku 1984, dalo by se říci, že by mu dýchala na záda. Doběhla by o pouhou minutu a půl jako druhá.
Bostonská tragédie
Možná se leckomu při vyslovení názvu maratonského závodu vybaví i něco jiného. Bostonský maraton. Až do roku 2013 byl spojen pouze s prvním dubnovým pondělím, kdy se na start postavilo většinou kolem dvaceti tisíc závodníků a příležitostí k rodinnému výletu.
· Teď se nám, bohužel, vybaví i teroristická hrozba.
· Paradoxem je to, že se závod koná na „Den patriotů“, který je připomínkou bitvy za nezávislost.